July 28 2014

Ženy, které behali s vlky // Women Who Run with the Wolves [Clarissa Pinkola Estés]

Kniha, " Ženy, které behali s vlky" [Clarissa Pinkola Estés]

je priam bibliou pre každú ženu.

Mňa inšpirovala natoľko, že som nafotila sériu fotografií, ktoré budú čoskoro k zhliadnutiu. 

Pripájam niekoľko ukážok mojích obľúbených statí z tejto knihy...

všeobecné pravidlá vlka pre život:
1. jesť
2. odpočívať
3. túlať sa
4. oplácať vernosť
5. milovať deti
6. hašteriť sa za mesačného svitu
7. nastražiť uši
8. starať sa o kosti
9. milovať sa
10. často vyť

ďalšie fotografie z tejto série už čoskoro... prajem Vám krásny deň...

::::::::::

General wolf rules for life: 
1. eat
2. rest
3. rowe in between
4. render loyalty
5. love the children
6. cavil in moonlight
7. tune your ears
8. attend to the bones
9. make love
10. howl often

more photos from this serie coming soon... 

::::::::::
Women Who Run with the Wolves [Clarissa Pinkola Estés]

...

Vždy jsem byla unesena způsobem, kterým se vlci navzájem dotýkali svých těl při běhu a hře; staří vlci měli svůj způsob, stejně tak mladí; hubení, tlustí, dlouhonozí, i ti s nepravidelnýma ušima a divnými ocasy, i ti, jimž zlomeniny srostly křivě. Všichni měli své vlastni držení těla a sílu, svou vlastní krásu. Žili a skotačili s ohledem na to, jací, kdo a jak jsou. Nepokoušeli se být něčím, čím nejsou.

Nahoře na severu jsem pozorovala jednu starou vlčici, která měla pouze tři nohy; byla jedinou, která mohla projít puklinou v ledu, kde byly borůvky.  Jednou jsem viděla šedivého vlka vyskočit a prolétnout takovou rychlostí, že to na vteřinu zanechalo ve vzduchu obraz stříbrného oblouku. Také si vzpomínám na jeden hezký pohled, kdy čerstvá matka; stále ještě s velkým břichem, našlapovala mechovou tůňkou se vznešeností tanečnice. Přes všechnu jejich krásu a schopnost zůstat silnými se o vlcích často nemluví pěkně: Ach, máš příliš velký hlad, tvoje zuby jsou moc ostré; tvoje chuť k jídlu příliš vyvinutá. Jak o vlcích, tak i o ženách se někdy mluví tak, jako kdyby byl přijatelný pouze určitý temperament, pouze jejich určitá, omezená plocha. Často dochází k poměřování vlastnostmi morálního dobra a zla vzhledem k tomu, zda velikost, výška, chůze a tvar odpovídají jedinému nebo vyhraněnému ideálu. Jsou-li ženám doporučovány jen nálady, způsoby a situace, odpovídající jedinému ideálu krásy a chování, jsou lapeny tělem i duší a nejsou svobodné.

V instinktivní duši se tělo považuje za čidlo, informační síť, posla s nezměrným množstvím komunikačních systémů kardiovaskůlárním, dýchacím,nervovým a kosterním, stejně jako emotivním a intuitivním. Ve světě představ je tělo silným dopravním prostředkem, duchem, který žije s námi, modlitbou života se svými vlastními právy. V pohádkách, kde bývá zosobněno kouzelnými předměty s nadlidskými vlastnostmi a schopnostmi, se o tělu říká, že má dva páry uší, jeden k naslouchání světského života a druhý k naslouchání duše; dva páry očí, kdy jeden je pro obvyklé vidění a druhý pro dalekozrakost; dva druhy síly, sílu svalů a nepřemožitelnou sílu duše.

Seznam párů u těla pokračuje. V systémech tělesné činnosti, jako je například Feldenkraisova metoda, ajurvéda a další, se rozumí, že tělo má šest smyslů, nikoliv pět. Tělo používá svoji kůži a svalstvo k tomu, aby zaznamenalo vše, co se děje kolem. Jako kámen Rosena pro ty,kteří z něj umí číst, je i tělo živoucím záznamem života daného, života ztraceného života doufajícího a zhojeného. Je ceněno pro svoji přesnou schopnost registrovat okamžitou reakci, hluboce cítit a tušit předem.

Tělo je organismus, který hovoří mnoha jazyky. Hovoří svojí barvou a teplotou, přívalem poznání, září lásky, popelem bolesti, horkem vzrušení, chladem nedůvěry . Hovoří svým jemným tancem; někdy se kymácí, někdy poskočí, někdy se chvěje. Hovoří tlukotem srdce, klesáním ducha,propastí uprostřed a rostoucí naději. Tělo si pamatuje, kosti si pamatují, klouby si pamatují, i ten malý malíček si pamatuje.:. Paměť je uložena v obrazech a pocitech v samotných buňkách. Jako houba nasáklá vodou; i tělo, kdekoliv se na něj zatlačí, zmáčknutím nebo jen lehkým dotykem; způsobí to; že paměť tryská proudem.

Odsoudit krásu a hodnotu těla k něčemu jinému než k této nádheře znamená nutit tělo žít bez svého právoplatného ducha, bez své právoplatné formy, bez práva k radostnému triumfování. Aby se o něm přemýšlelo jako o něčem ošklivém a nepřijatelném, protože je jeho krása mimo momentální trend, je hluboce zraňující pro přirozenou radost, která patři k divoké povaze.

Ženy mají dobré důvody popřít psychologická měřítka, která zraňují ducha a ničí vztah s divokou duší. Je jasné, že instinktivní stránku žen hodnotí tělo a duši mnohem více pro jejich schopnost vitality, citlivosti a trpělivosti než podle zevnějšku Tím se nezatracuje to, co je považováno za krásné jakoukoliv částí společnosti ale vytváří se větší kruh, do kterého se vejdou veškeré formy krásy, tvaru a činnosti.

 Napadat a odsuzovat fyzickou stránku ženy znamená vytvářet generace úzkostlivých a neurotických žen. Dělat destruktivní a konečné závěry o zděděném tvaru těla ženy ji okrádá o několik důležitých a vzácných duševních pokladů. Okrádá ji to o hrdost na tělesný typ, jež jí byl dán jejími vlastními předky Když je učena toto tělesné dědictví napadat, okamžitě je odříznuta od své ženské tělesné identity se zbytkem rodiny! Je-li učena, aby nenáviděla své vlastní tělo, jak může milovat tělo své matky, která má. stejnou stavbu jako její? Nebo tělo své babičky či těla svých dcer? Jak může milovat  těla ostatních žen (mužů), které jsou jí blízké a které zdědily tělesné tvary svých předků?

Napadat ženu kvůli jejímu tělu tedy znamená ničit její právoplatnou hrdost na sounáležitost se svými vlastními lidmi a okrádá ji o přirozený tón,který ve svém těle cítí, bez ohledu na to, jaká je její výška, velikost a tvar. V podstatě je úrok na ženská těla dalekosáhlým útokem nejen na ty, kteří již zemřeli: ale i na ty, kteří přijdou po ní.Tvrdé soudy o přijatelnosti tělavytváří národ pokřivených vysokých dívek, malých žen na vysokých podpatcích, silných žen, oblečených jakoby do smutečního,velmi štíhlých žen, pokoušejících se vycpávat a dalších ženy, které se raděději skrývaji před zraky světa. Ničení ženské instinktivní sounáležitosti s jejím přirozeným tělem ji zbavuje sebevědomí.

Přemítá, zda je přijatelným člověkem či nikoliv, a vlastní hodnotu staví na tom, jak vypadá, místo toho, kým vlastně je. Nutí ji to plýtvat energií starostmi o množství jídla, které sní, nebo starostmi o váhu a výšku. Je tím zatížena, promítá se to do všeho, c dělá, do všech plánů, do všech  nadějí. V instinktivním světě je nemyslitelné, aby žena byla takto přetěžována. Absolutním smyslem je zůstat zdravá a silná,být co nejlepší výživou pro tělo. Musím souhlasit, že je mnoho hladových žen. Ne všěak hladových po tom, aby dosáhly`určitého tvaru, velikostí nebo výšky, ani hladových po docílení stereotypužen jsou hladové po základním uznání od společnosti, která je obklopuje. Ten hlad uvnitř je touha, aby se ženou bylo zacházeno s respektem, aby byla přijata a aby se od ní nevyžadoval stereotyp.

Je-li uvnitř opravdu žena, která naříká,aby se dostala ven, naříká proto, aby skončily znevažující projekce ostatních na její tělo, tvář nebo věk. Dívat se na různorodost ženských těl jako na patologický jev je hlubokým předsudkem, který schvalovali ovšem mnozí teoretici v oblasti psychologie, zejména Freud. Martin Freud se v knize o svém otci Sigmundovi svěřuje, jak celá jeho rodina neměla v oblibě a zesměšňovala otylé lidi. Důvody Freudových názorů nepatří do rozsahu této práce; je však těžké chápat, jak by takový přístup mohl pomoci nezaujatému posuzóvání ženských těl.

Je také třeba říci, že různí praktici psychologie-stále tento předsudek proti přirozenému tělu zastávají, podporují ženy v tom, aby obrátily svou pozornost na monitorováni těla, čímž je okrádají o hlubší a jemnější vztah se svojí danou formou. Úzkostlivá starost o tělo okrádá ženu o velkou část jejího tvůrčího života a možnost upírat svou pozornost k jiným věcem.

Tento podnět začít se pokoušet odkrajovát svoje tělo je pozoruhodně podobný krájení, pálení, odlupování vrstev, odtrhávání masa až na kost sarnotné Země. Kde se nacházf zranění na duších á těl žen, je i korespondující zranění na stejném místě ve společnosti, a konečně i v samotné přírodě. V pravé holistické psychologii jsou všechny světy chápány jako vzájemně na sobě .závislé, nikóliv jako oddělené jednotky. Není tedy zarážející, že když v naší společnosti existuje téma na ořezání přirozeného těla ženy, že máme i korespondující téma o rozřezání přírody a o rozřezání společnosti na výhodné části. Přestože nemůže být žena schopna zastavit přes noc dělení společnosti a přírody, může tuto činnost zastavit ná svém těle. Divoká příroda by nikdy neobhajovala týrání těla, kultury nebo země. 

  Divoká příroda by nikdy neodsouhlasila ubití formy proto, aby se prokázala hodnota, kontrola, charakter něčeho, aby byly oči potěšeny, aby finanční hodnota stoupala. Žena nemůže zvýšit uvědomělost společnosti tím, že řekne, že je potřeba změna. Může však změnit svůj vlastní přístup k sobě samotné, čímž způsobí, že znevažující projekce se od ní odrazí. Dosáhne toho tím, že svoje tělo přijme zpět. Nebude si upírat radost ze svého přirozeného těla, nebude přijímat populární iluze, že štěstí je přáno pouze těm, kteří mají určité tělešné praporce nebo věk, nebude čekat nebo něco oddalovat, vezme vážně svůj skutečný život a bude jej naplno prožívat; bez jakýchkoliv zastávek. Toto dynamické přijetí sebe sama a vlastní sebevědomí jsou tím; co začíná měnit přístupy ve společnosti.

 

Photo:  Miss_Elie and Ida© 2014 renata vogl, all rights reserved 
/Czechoslovakian Wolfdog/