.dosť... .enough...
Už měla dost toho, že nebyla plně sama sebou. Uvědomila si, že je tím jediným, čím může být a když není neomluvitelně věrná sama sobě, dělá světu špatnou službu. Už měla dost naslouchání hluku světa. Uvědomila si, že tichý hlas její vlastní duše je tím nejkrásnějším zvukem. Měla plné zuby neustálých výslechů ohledně jejích pohnutek, záměrů, volání její duše. Uvědomila si, že otázky hledají odpovědi a že je možná už zná. Už měla dost snažení se, vynucování, bojování, následování těžké cesty. Uvědomila si, že ztížení věcí je možná znamením, aby si vybrala jinou cestu. Už měla dost přátel, kteří ji nabádali, aby byla nenucená a svěží. Zjistila, že oni nerozumí, že plave v hlubokých vodách života, cítí se jako doma ve svých temných hlubinách a zemřela by, kdyby žila na povrchu. Už měla dost rozptylování, popírání, malých závislostí, které ji odtahovaly od skutečných tužeb její duše. Uvědomila si, že síla charakteru vychází ze zaměření a odhodlání. Už dále nechtěla ignorovat své touhy, které jí řvaly v duši každý den. Uvědomila si, že pokud s nimi nic neudělá, zemřou tichou smrtí a vezmou sebou kus její duše. Měla dost večírků a koktejlových oslav, kde konverzace plyne po povrchu života. Zjistila, že alkohol zkresluje a vytváří dočasné štěstí, které není skutečné a na světle dne zmizí. Už se nechtěla nikomu zavděčit. Zjistila, že to není možné. Už o sobě více nepochybovala. Uvědomila si, že její srdce zná pravdu, a ona ji potřebuje následovat. Už nechtěla nic analyzovat, zvažovat pro a proti a vyřešit všechno předtím, než skočí. Uvědomila si, že při skoku musí přijmout skutečnost, že neví, kde přistane. Už měla dost neustálých bojů sama se sebou, snahy změnit sebe sama. Zjistila, že svět to udělal dost těžké, aby mohla být plně sama sebou, proč si to dělat ještě horší. Už měla dost obav, jako by obava byla cenou za to, že vše dopadne dobře. Zjistila, že strach nemusí být součástí procesu. Už se nechtěla víc omlouvat a chovat se nízce jen proto, aby se ostatní cítili dobře, aby zapadla. Uvědomila si, že zapadnutí je přeceňované a že pokud bude dostatečně zářit, umožní ostatním, aby byli stateční a odhodlali se k tomu samému. Už měla dost toho, co by měla, co se sluší a co se musí. Uvědomila si, že musí dělat jedině to, co v jejím srdci bije tak silně, že to nemůže neuposlechnout. Už měla dost výčitek svědomí a toho, co měla udělat. Uvědomila si, že dívání se zpět nemá smysl. Život vypadá jinak ze zpětného zrcátka, my se na něj ale díváme předním sklem. Už měla dost přátelství založených na společné historii a minulých zkušenostech. Uvědomila si, že pokud přátelé nemohou růst společně s ní nebo nemohou následovat společnou cestu, je v pořádku nechat je odejít. Už měla dost snahy zapadnout - být součástí populární masy. Zjistila, že cena, kterou za to musí zaplatit, je příliš vysoká a že zrazuje svoji duši. Už měla dost nedůvěry. Uvědomila si, že už dlouho důvěřovala nedůvěryhodným, tak by konečně mohla vložit svou důvěru v osobu nejpovolanější - v sebe. Už měla dost únavy. Uvědomila si, že to pochází z toho, když tráví svůj čas věcmi, které ji nepřinášejí radost a nekrmí její duši. Už měla dost snahy na všechno přijít, znát odpovědi, naplánovat všechno a znát všechny možnosti, než začne. Uvědomila si, že život se odehrává, a objížďky a nečekané momenty jsou často těmi nejlepšími částmi. Už měla dost toho být všemi chápána. Uvědomila si, že rozumět sama sobě je důležitější, než aby jí rozuměli druzí. Už měla po krk hledání lásky. Uvědomila si, že milování a přijímání sebe sama je nejlepší druh lásky a semínko, ze kterého roste všechno ostatní. Už měla dost bojů, snahy změnit se a nepřijetí svého těla. Uvědomila si, že má jen tělo, se kterým se narodila - nejsou žádné výměny a reklamace - láska a přijetí je jediná cesta. Už měla dost neustálého ladění stanic, připojování a nejnovějších informací. Zjistila, že novinky a hluk světa jsou vždy přítomny - kakofonie, která se nikdy nezpomalí ani neztiší - a poslouchání ticha její duše je nejlepší stanice, kterou si může naladit. Už měla dost ubíjení sebe sama, nechtěla už na sebe být tak tvrdá, jako by jí to kdy změnilo nebo jí to pomohlo cítit se líp. Zjistila, že laskavostí a soucitem vůči sobě a jiným toho dosáhne více. Už měla dost srovnávání se s ostatními a dívání se na životy jiných jako na své zrcadlo. Uvědomila si, že drží své vlastní zrcadlo, které ji odráží v nejlepším, nejkrásnějším světle. Už měla dost toho být klidná, bez emocí, už nechtěla držet jazyk na uzdě. Uvědomila si, že její hlas a její emoce mohou vysledovat její nejhlubší touhy a přání. Kdyby jen následovala jejich vlákno. Už nechtěla mít nadále pořád pravdu. Uvědomila si, že pravda každého z nás je relativní, takže má smysl to, co je pravdivé pro ní. Už měla dost toho, že se ve světě necítí jako doma. Zjistila, že se nemusí cítit ve světě jako doma, pokud se bude cítit doma ve své duši. Už nechtěla být vyčerpaná ostatními - lidmi, kteří si nenechali čas na svůj vlastní proces a hledali si zástupce v ní. Uvědomila si, že by se mohla podělit o své zkušenosti, ale každý tu práci potřebuje udělat sám. Už nechtěla přemýšlet nad tím, co se musí vše naučit. Uvědomila si, že by věděla tolik, kdyby naslouchala. Už byla unavená snahou změnit ostatní a naučit je vidět věci. Zjistila, že učit může jen příkladem a zda oni budou chtít následovat, to už je na nich. Už měla dost vnitřní kritiky. Zjistila, že ten hlas není její vlastní. Byla unavená závody a nespokojeností s tím, kde byla. Zjistila, že přítomný okamžik má vše pro to, aby ji dostal dál. Nebylo to někde tam, bylo to právě tady. Byla unavená vidět zranění jako něco, čemu je třeba se vyhnout nebo nějak předvídat, že je to její chyba. Uvědomila si, že zranění ji tvarovalo stejně jako radost a ona potřebovala obojí, aby se mohla učit a růst. Už měla dost soudů. Uvědomila si, že soud předpokládá přítomnost dobrého a špatného a že je rozdíl mezi použitím informací k informování a k tomu někomu ukřivdit. Měla dost ukvapených závěrů. Uvědomila si, že se stačí zeptat. Už měla dost lítosti. Uvědomila si, že kdyby to věděla lépe, udělala by to lépe. Už se nechtěla pořád zlobit. Uvědomila si, že zlost jí jen ukazuje, čeho se bojí nejvíc, a pokud to jednou zjistila, už ji nadále nepotřebuje. Už nechtěla být pořád smutná. Uvědomila si, že smutek vznikl, když zradila svou vlastní duši a učinila rozhodnutí, která nebyla pravdivá. Už nechtěla jednat nízce. Uvědomila si, že pokud jiní nezvládnou její světlo, je to proto, že se bojí svého vlastního. Už měla dost zevnějšku a předstírání. Uvědomila si, že jí masky dusí a působí jí klaustrofobii. Už měla dost kritizování a stížností druhých. Uvědomila si, že jí neříkají nic o ní, ale jen jí informují o jejich pohledu. Už měla dost překřikování hluku světa. Uvědomila si, že žít nahlas se dá udělat i v tichosti. Měla dost toho, že potřebuje povolení, potvrzení nebo autoritu. Zjistila, že ona je svojí autoritou. Byla unavená bytím někým, kým není. Uvědomila si, že smyslem života je být opravdu šťastná tím,kým se narodila...a zastavit se na tak dlouho, aby si pamatovala, kým je.
- Adrienne Pieroth
***
She was done not fully being herself. She realized she was the only self she could be—and not being unapologetically true to herself was a disservice to her soul and the world. She was done listening to the noise of the world. She realized the quiet voice of her own soul was the most beautiful sound. She was done questioning her motives, her intentions, the call of her soul. She realized questions seek answers, and maybe she already knew the answers. She was done striving, forcing, pushing through and staying on the hard path. She realized toughing things out might be a sign to pick another path. She was done with friends that admonished her to be more light and breezy. She realized they didn’t understand she swam in the deep waters of life, she felt at home in their dark depths and died if she lived on the surface. She was done with the distractions, the denials, the small addictions that pulled her away from the true desires of her soul. She realized that strength of character came from focus and commitment. She was done not following the desires that yelled out in her soul every day. She realized if she did nothing about them, they died a quiet death that took a piece of her soul with them. She was done with dinner parties and cocktail hours where conversations skimmed the surface of life. She realized the beverages created distortion and a temporary happiness that wasn’t real and disappeared in the light of the day. She was done trying to please everyone. She realized it could never be done. She was done questioning herself. She realized her heart knew the truth and she needed to follow it. She was done analyzing all the options, weighing the pros and cons and trying to figure everything out before leaping. She realized that taking a leap implied not fully seeing where she landed. She was done battling with herself, trying to change who she knew herself to be. She realized the world made it hard enough to fully be herself, so why add to the challenge. She was done worrying, as if worry was the price she had to pay to make it all turn out okay. She realized worry didn’t need to be part of the process. She was done apologizing and playing small to make others feel comfortable and fit in. She realized fitting in was overrated and shining her light made others brave enough to do the same. She was done with the should’s, ought to’s and have to’s of the world. She realized the only must’s in her life came from things that beat so strong in her soul, she couldn’t not do them. She was done with remorse and could have’s. She realized hindsight never applies because circumstances always look different in the rearview mirror and you experience life looking through the front window. She was done with friendships based on shared history and past experiences. She realized if friends couldn’t grow together, or were no longer following the same path, it was okay to let them go. She was done trying to fit in—be part of the popular crowd. She realized the price she had to pay to be included was too high and betrayed her soul. She was done not trusting. She realized she had placed her trust in people that were untrustworthy—so she would start with the person she could trust the most—herself. She was done being tired. She realized it came from spending her time doing things that didn’t bring her joy or feed her soul. She was done trying to figure it all out, know the answers, plan everything and see all the possibilities before she began. She realized life was unfolding and that the detours and unexpected moments were some of the best parts. She was done needing to be understood by anyone but herself. She realized she was the only person she would spend her whole with and understanding herself was more important than being understood by others. She was done looking for love. She realized loving and accepting herself was the best kind of love and the seed from which all other love started. She was done fighting, trying to change or not her accepting her body. She realized the body she came into the world with was the only one she had—there were no exchanges or returns—so love and acceptance was the only way. She was done being tuned in, connected and up-to-date all the time. She realized the news and noise of the world was always there—a cacophony that never slowed or fell quiet and that listening to the silence of her soul was a better station to tune into. She was done beating herself up and being so hard on herself as if either of these things led to changes or made her feel better. She realized kindness and compassion towards herself and others accomplished more. She was done comparing and looking at other people’s lives as a mirror for her own. She realized holding her own mirror cast her in the best, most beautiful light. She was done being quiet, unemotional and holding her tongue. She realized her voice and her emotions could be traced back to her deepest desires and longings. if she only followed their thread. She was done having to be right. She realized everyone’s truth was relative and personal to themselves, so the only right that was required was the one that felt true for her. She was done not feeling at home in the world. She realized she might never feel at home in the world, but that feeling at home in her soul was enough. She was done being drained by others—by people who didn’t want to take the time for their own process and saw shortcuts though hers. She realized she could share her experience, but everyone needed to do the work themselves. She was done thinking she had so much to learn. She realized she already knew so much, if she only listened. She was done trying to change others or make them see things. She realized she could only lead by example and whether they saw or followed was up to them. She was done with the inner critic. She realized its voice was not her own. She was done racing and being discontent with where she was. She realized the present moment held all it needed to get her to the next moment. It wasn’t out there—it was right here. She was done seeing hurt as something to be avoided, foreseen or somehow her fault. She realized hurt shaped her as much as joy and she needed both to learn and grow. She was done judging. She realized judging assumed the presence of right and wrong—and that there was a difference between using information to inform and making someone else wrong. She was done jumping to conclusions. She realized she only needed to ask. She was done with regrets. She realized if she had known better she would have done better. She was done being angry. She realized anger was just a flashlight that showed her what she was most scared of and once it illuminated what she needed to see, she no longer needed to hold on to it. She was done being sad. She realized sorrow arose when she betrayed her own soul and made choices that weren’t true to herself. She was done playing small. She realized if others couldn’t handle her light, it was because they were afraid of their own. She was done with the facades and the pretending. She realized masks were suffocating and claustrophobic. She was done with others’ criticism and complaints. She realized they told her nothing about herself—only informed her of their perspective. She was done yelling above the noise of the world. She realized living out loud could be done quietly. She was done needing permission, validation or the authority. She realized she was her her own authority. She was done being something she was not. She realized the purpose of life was to be truly, happily who she was born to be…and if she paused long enough to remember, she recognized herself.
- Adrienne Pieroth
Photo:
enough© 2015 renata vogl, all rights reserved
